V neděli 11. května, během tréninkového víkendu pár dní před plánovaným výstupem na Mont Blanc, došlo k vážné nehodě. Při posledním slaňování dne se horolezec zřítil z více než šestimetrové ledové stěny poté, co selhal kotvicí bod – tzv. lunule. Pravděpodobnou příčinou mohlo být teplo nebo chyba při slaňování. Přestože pád s sebou strhl i druhého člena týmu, zázrakem oba vyvázli bez vážnějších zranění – jen s bolestmi zad, pánve a krční páteře.
Přesto se výstupu na Mont Blanc nevzdali. O tři dny později, ve čtvrtek 15. května, po intenzivní regeneraci, protahování a silné vnitřní motivaci stanuli na vrcholu a dokonce z něj i sjeli na lyžích. Výstup proběhl za ideálních podmínek – a pro účastníky šlo o doslova zázračný návrat na cestu.
Dva amatérští cyklisté zažili nebezpečný moment při sjezdu z hory poblíž města Taichung na Tchaj-wanu. Oblast kolem tohoto druhého největšího města země, známého svou živou atmosférou, je oblíbeným cílem pro milovníky přírody, turistiky a cyklistiky. Právě zde si dvojice cyklistů vyrazila na výlet, který ale málem skončil tragédií.
Při prudkém sjezdu nezvládli jeden z nebezpečných úseků a oba skončili v dramatickém pádu. Naštěstí se jim nic vážného nestalo – i díky cyklistickým přilbám, které pravděpodobně zachránily jejich životy. Videozáznam z incidentu ukazuje, jak tenká je hranice mezi adrenalinem a nehodou. Událost slouží jako důrazné varování: ani při rekreačním sportu se nevyplácí podceňovat bezpečnostní výbavu a terén.
Na cestě na trénink jsme narazili na jeden skok, který zespodu vypadal dost hrozivě. Když jsem se ale postavil na okraj střechy, došlo mi, že skok je ve skutečnosti jednodušší, než se zdálo, a vzdálenost byla menší, než jsem si původně myslel.
Impulzivně jsem se rozhodl skočit s předskokem a pak udělat salto, bez jakékoliv přípravy. Dokonce jsem před skokem zmínil, že mám zvláštní pocit – i když jsem věděl, že skok není složitý, měl jsem tušení, že dnes není správný den na to ho zkusit. Necítil jsem se ve formě, nebyl jsem rozcvičený a většinu dne jsem strávil cestováním vlakem.
Náhodou to byl den, kdy jsem slavil 12 let od chvíle, kdy jsem začal s parkourem. A právě ten den jsem poprvé zažil nebezpečný pád. Uvědomil jsem si, jak zásadní je poslouchat své tělo a brát každý skok vážně, i když se na první pohled zdá být snadný.
