Na cestě na trénink jsme narazili na jeden skok, který zespodu vypadal dost hrozivě. Když jsem se ale postavil na okraj střechy, došlo mi, že skok je ve skutečnosti jednodušší, než se zdálo, a vzdálenost byla menší, než jsem si původně myslel.
Impulzivně jsem se rozhodl skočit s předskokem a pak udělat salto, bez jakékoliv přípravy. Dokonce jsem před skokem zmínil, že mám zvláštní pocit – i když jsem věděl, že skok není složitý, měl jsem tušení, že dnes není správný den na to ho zkusit. Necítil jsem se ve formě, nebyl jsem rozcvičený a většinu dne jsem strávil cestováním vlakem.
Náhodou to byl den, kdy jsem slavil 12 let od chvíle, kdy jsem začal s parkourem. A právě ten den jsem poprvé zažil nebezpečný pád. Uvědomil jsem si, jak zásadní je poslouchat své tělo a brát každý skok vážně, i když se na první pohled zdá být snadný.
"Měl jsem to skoro na dosah – chybělo už jen pár skoků k dosažení 500 seskoků bez zranění. Ale jak se říká, štěstí je vrtkavé. A možná je být "celý" stejně přeceňované.
Při posledním skoku jsem si zlomil metatarzál na pravé noze a navíc jsem si vnitřně ulomil prst na levé. Aspoň teď mám perfektní výmluvu, proč jsem špatný tanečník.
V pondělí mě čeká operace, kde mi dají do bot pár šroubů. Tak na zdraví!"
