Zemědělec vypouští plyn z krávy pomocí trokaru a metan spaluje zapalovačem. Tato inovativní technika nejenže pomáhá zmírnit nepříjemné pocity v trávicím systému krávy, ale má také pozitivní dopad na životní prostředí. Spalováním metanu, silného skleníkového plynu, snižují zemědělci svůj příspěvek ke globálnímu oteplování.
Fotogrammetrie je metoda, která umožňuje získávat přesná měření a tvarové informace o objektech z fotografií, přičemž využívá principy geometrie a optiky k převodu dvojrozměrných snímků na trojrozměrná data. Technologie vícekamerového systému spočívá v současném použití několika kamer pro záznam jedné scény z různých úhlů, což výrazně zvyšuje přesnost a detailnost výsledné 3D rekonstrukce. Takové systémy nacházejí uplatnění v široké škále oborů – od profesionální filmové produkce přes robotiku, mobilní zařízení, trojrozměrné mapování až po průmyslovou kontrolu kvality. Vícekamerový systém tvoří několik obvykle totožných nebo pečlivě kalibrovaných kamer, které jsou pevně umístěny v přesně určených pozicích a snímají stejnou scénu buď z různých úhlů, nebo s odlišnými parametry, jako jsou ohnisková vzdálenost, expozice či použití spektrálních filtrů. Po pořízení snímků následuje jejich zpracování specializovaným softwarem, který jednotlivé obrazy spojuje do jednotné struktury a vytváří přesnou trojrozměrnou rekonstrukci sledovaného objektu či prostředí.
V norském Trondheimu vznikl už v roce 1993 jedinečný vynález s názvem Trampe, který měl usnadnit cyklistům výjezdy do prudkých kopců. Autorem zařízení je Jarle Wanwik a jeho nápad se stal základem moderního systému CycloCable, jenž od roku 2013 spravuje společnost Skirail, součást francouzské skupiny Poma. Tato neobvyklý lanovka pro kola, koloběžky či jiná malá vozítka pomáhá jezdcům zdolat 150 metrů dlouhé stoupání v centru města. Princip fungování je jednoduchý – cyklista umístí pravou nohu na startovní plošinu, stiskne tlačítko a zařízení jej poté plynule posune do kopce rychlostí kolem 8 km/h, zatímco si udržuje rovnováhu na kole. Trampe, dnes známý jako CycloCable, se stal nejen praktickým dopravním prostředkem pro obyvatele Trondheimu, ale i oblíbenou turistickou atrakcí během letních měsíců.
V roce 2016 automobilka Nissan představila originální projekt „inteligentních židlí“, které byly inspirovány technologií samočinného parkování jejich vozů a měly ukázat možnosti autonomních systémů v běžném životě. Židle byly vybaveny senzory a připojením přes Wi-Fi, díky čemuž dokázaly rozpoznat svou polohu v prostoru a na jediný tlesk se samy spořádaně odsunuly zpět ke stolu, aniž by je někdo musel ručně přemísťovat. Projekt nebyl nikdy zamýšlen k masové výrobě, šlo především o marketingovou akci, jejímž cílem bylo upozornit na inovační schopnosti značky a přiblížit veřejnosti principy autonomního řízení.
Neobvyklý a fascinující okamžik se podařilo zachytit svědkům v USA, kde orel bělohlavý, národní symbol Spojených států, zaujal nejen svou majestátností, ale především neuvěřitelnou silou. Dravec se totiž pokusil odnést svou snídani – vačici vážící přibližně 3,5 až 4 kg – tedy téměř tolik, kolik váží samotný orel, jehož hmotnost se u samců pohybuje kolem 3,5 kg a u větších samic okolo 5 kg. Zřejmě právě kvůli tomuto váhovému vyrovnání nebyl orel schopen získat dostatečnou výšku letu a byl nucen pokračovat s kořistí po silnici, kterou běžně využívají auta. Ačkoli se to může zdát jako drobnost, jde o výjimečný fyzický výkon – zvednout a unést břemeno srovnatelné s vlastní hmotností je totiž u většiny létajících živočichů extrémně náročné. Přesto se orlovi podařilo vzlétnout a s nákladem manévrovat, což dokazuje nejen jeho sílu, ale i obratnost.
V mnoha indonéských domácnostech nejsou neobvyklými domácími mazlíčky kočky nebo psi, ale obrovští pythoni, zejména pythoni mřížkovaní, kteří patří mezi nejdelší hady světa. Tito hadi jsou v některých rodinách považováni za členy domácnosti – lidé jim dávají jména, staví pro ně speciální zahrady nebo jim umožňují volně se pohybovat po bytě či dvoře. Není výjimkou, že majitelé své hady koupou, mazlí se s nimi, berou je na procházky a dokonce se s nimi fotí na rodinných snímcích. Péče o takového mazlíčka zahrnuje i krmení, které probíhá přibližně jednou týdně, a to obvykle drůbeží nebo potkany.
Čínský vynálezce představil unikátní zařízení, které funguje jako miniaturní systém protivzdušné obrany – nikoliv proti letadlům, ale proti komárům a dalším létajícím hmyzím vetřelcům. Tento revoluční přístroj využívá laserový paprsek, který automaticky zacíluje a likviduje hmyz, jakmile jej detekuje ve vzduchu. Zařízení je zatím ve fázi prototypu, ale již je možné si jej předobjednat prostřednictvím crowdfundingové platformy Indiegogo za cenu 541 eur. Přestože jde o technologický zázrak, který by mohl zcela změnit způsob, jakým bojujeme proti obtěžujícímu hmyzu, objevují se také otázky ohledně bezpečnosti – především pro oči lidí i domácích mazlíčků, protože laserový paprsek by mohl být potenciálně nebezpečný při přímém zásahu do zraku.
V devadesátých letech a na počátku 21. století zažila mobilní technologie obrovský rozmach, během něhož se výrobci jako Nokia, Samsung, Sony Ericsson a Sony předháněli nejen ve funkčnosti, ale i v originálním designu – a výsledkem byla řada nezapomenutelných a často podivuhodných modelů. Mezi nejvýraznější patří Nokia 7600 s oválným tvarem připomínajícím kapku vody, která se držela v dlani jako herní ovladač, nebo Nokia 7280 bez klasické klávesnice, známá jako „rtěnka“, určená pro módně orientované uživatele. Sony Ericsson P900 kombinoval mobil s dotykovým displejem a výklopnou klávesnicí v době, kdy šlo o futuristickou novinku. Samsung přišel s modelem SPH-N270 pro fanoušky Matrixu, který působil jako rekvizita ze sci-fi filmu. A Sony zaujalo telefonem s otočným displejem pro snadnější přehrávání videí, čímž předběhlo dobu před nástupem smartphonů. Tyto mobilní telefony s neobvyklým vzhledem, posuvnými nebo výklopnými mechanismy a často s omezenými praktickými funkcemi dnes slouží jako připomínka doby, kdy originalita a experimenty byly stejně důležité jako technické parametry.
Termiti, často považovaní za nenápadné obyvatele podzemí, překvapují svou vyspělostí při obraně kolonie. Některé druhy si vyvinuly jedinečný obranný mechanismus, kdy v případě ohrožení predátorem reagují na vzniklé vibrace rytmickým úderem hlavy o stěny svých tunelů. Tento „hlavičkovací“ zvuk vytváří nízkofrekvenční vibrace, které se rychle šíří napříč celou kolonií a fungují jako varovný signál. Tímto způsobem jsou ostatní termiti upozorněni na blížící se nebezpečí, a navíc tyto vibrace mohou predátora zmást nebo odradit. Tento sofistikovaný systém včasného varování podtrhuje, jak komplexní a efektivní může být obrana i u tak malých společenských tvorů, jako jsou termiti.
Obří malajský kobylkář (Giant Malaysian Katydid) patří mezi největší známé druhy hmyzu na světě a je výjimečný nejen svou velikostí, ale i životním stylem – jako jeden z mála kobylkářů je masožravý. Tento impozantní zástupce tropického hmyzu žije především v deštných pralesích jihovýchodní Asie, zejména v Malajsii, a může dosáhnout délky až 15 centimetrů, přičemž rozpětí křídel může přesahovat i 25 centimetrů. Jeho silné kusadla slouží nejen k lovu hmyzu a menších obratlovců, ale také jako obranný prostředek. Typickým rysem tohoto druhu je také jeho výrazný zvukový projev – samečci vydávají hlasitý, pronikavý skřípavý zvuk, který slouží k přilákání samiček a může být slyšet až na několik desítek metrů. Tento zvuk připomíná kombinaci cvrkotu a skřípání kovu a může být pro lidské ucho až nepříjemně intenzivní. Přestože obří malajský kobylkář může působit hrozivě, pro člověka nepředstavuje přímé nebezpečí a zůstává fascinujícím příkladem rozmanitosti tropické fauny.
Toulavé kočky jsou v Saúdské Arábii běžným, avšak zároveň kulturně významným jevem, který je patrný zejména ve velkých městech jako Rijád, Džidda nebo Medina, kde tyto kočky potkáte doslova na každém rohu – před mešitami, v úzkých uličkách, na trzích i v kavárnách. Jejich přítomnost má hluboké historické a náboženské kořeny, neboť v islámu mají kočky výjimečné postavení. Podle tradice vlastnil prorok Mohamed kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval a kterou nikdy nevyháněl ani tehdy, když spala na jeho rouchu. Mnohé kočky ve městech žijí napůl divoce – volně se pohybují, ale často se drží v blízkosti lidí. Místní obyvatelé, zejména starší ženy nebo obchodníci, je často krmí a nechávají jim vodu i jídlo, čímž se neoficiálně starají o jejich přežití. Tento vztah mezi lidmi a kočkami odráží nejen úctu k tradici, ale i zvláštní rovnováhu mezi urbanizací a soužitím se zvířaty.