Život očima pacienta s Alzheimerovou chorobou

No nevím. Že by se to projevovalo tak, že vidí svlečeného prodavače? To asi těžko. Člověku spíš vypadávají kusy reality. Nejprv si nevzpomenete na slovo. Přesně víte, co chce říct, ale sakra jak se to jmenuje. No ta pitomá zubatá věc na vlasy. Jó! Hřeben! Pak vypadávají slova úplně. Z psaní, z řeči. Mizí místa. Mizí záměry. "Sakra co jsem to právě chtěl?" čím dál častější myšlenka. TWL, zamknul jsem ten byt? Sedmkrát se vracíte přesvědčit. Pak zabloudíte. Ne že se ztratíte, ale najednou jste jinde. "Dop.dele, co tu dělám?" Klídek, bloudění přijde až pak. Svět se strašně smrskne, chodíte "po majáčkách". To samé doma. Udržíte myšlenku jen když máte dotyčnou věc na očích. A jednoho dne zjistíte že nevydolujete z hlavy jména dětí. To že nikoho nepoznáte, je závěr. A pak už o svých problémech nebudete ani říkat. Vítejte na palubě u toho zgurvenýho chlápka od A. (Taky k němu mám už našlápnuto, a kamarádovi co učí na vějšce před pár týdny totálně při přednášce vypadlo slovo "alternátor". Jedeme v tom všichni...)